Možná jste četli nedávný komentář na serveru Seznam Zprávy Praha potřebuje radikální změnu myšlení a vpád stromů do centra, ve kterém jeho autor Petr Janyška, publicista a bývalý velvyslanec ve Francii, v kontextu dopadů poslední vlny veder kritizuje pražský přístup nepřístup k ozeleňování města. Všímá si zejména stále ostudnějšího kontrastu mezi Prahou a dalšími evropskými městy, které často zejména v poslední dekádě procházejí velkou proměnou, a to nejen západním směrem od nás, když vedle Paříže zmiňuje například Varšavu.
Srovnávat se dnes s Paříží, která v průběhu dvou volebních období pod vedením starostky Anne Hidalgo uskutečnila obrovskou zelenou ofenzivu ve svých ulicích, by pochopitelně nebylo fér. Je však stále více zřejmé, že se Praha, ač stále roste a přitahuje nové obyvatele, stává svého druhu skanzenem let minulých. Zeleně nepřibývá, čeho zato přibývá, jsou auta a starost o ně. Zatímco se dnes, jak píše náš zelený kolega Matěj Michalk Žaloudek z Prahy 3, „do evropských měst vrací klid, obytnost, městskost a lidské měřítko (…)“, my musíme stále dokola podstupovat benzínem nasáklé debaty o tom, zda by na nově otevřený Dvorecký most přeci jen neměla jezdit auta, nebo zda by Severojižní magistrálu vedoucí středem města, měla křižovat tramvajová linka.
Já se tomu ovšem při pohledu, jak motonormativnímu Česku ujíždí v mezinárodní perspektivě rychlovlak, nedivím. A stačily mi k tomu necelé čtyři roky v opozičních lavicích.
Zeptali jsme se a prý to nejde
Janyška v jednu chvíli ve výše uvedeném článku udeří hřebíček na hlavičku: „Od odborníků slyším, že to je komplikované, protože Praha prý nemá přesnou mapu toho, kde jsou položeny jaké sítě pod chodníky, takže by se musely kvůli stromům přesouvat, což by přišlo draho. No dobře, a proč ne? Když Paříž i Varšava dokázaly vytvořit parky nad metrem nebo sázet stromy kolem domů, kde jistě nějaké sítě jsou, uměla by to i Praha. Magistrát má údajně pod matrací rezervy ve výši 170 miliard korun. Proč je nedat také do stromů?“ Nakonec ani Praha 1 není chudou městskou částí – na svých účtech dlouhodobě disponuje více než třemi miliardami korun.
Najít v ulicích pražského centra místo pro stromy je skutečně nesnadný úkol. Jak už to ale v politice bývá, podstatnou část úspěchu v libovolné oblasti dokáže vyřešit rázná a sebevědomá exekutiva, tah na branku a schopnost domluvit se s městskými organizacemi, jako je Technická správa komunikací. Tedy schopnosti, které současná vládnoucí postrádá. Důvod, proč to tak je, je přitom banální: Když veškerým svým snažením dáváte rok za rokem najevo, že ulice chápete primárně jako prostor pro auta, nikoliv pro příjemnější, žitelný pobyt lidí, sotva v sobě najdete vůli ke koncepční realizaci školních ulic, bezpečných přechodů nebo právě výsadbě nových stromů, které na většině míst lze zasadit zákonitě jen na úkor stojících aut.
Poskládat potom výmluvy, proč to nebylo možné, je snadné. Nechtělo to TSK, všude jsou sítě, památkáři… prostě pořád ta stejná písnička. Tedy nedivím se ani odpovědím, které jsem v uplynulých letech opakovaně dostával na své interpelace. Ani čárka o tom, že vzniká systematický přístup, vyčlenění finančních prostředků, studie nebo koncepce, jak dostat stromy do našich ulic.
Po ovoci poznáte je
Poznáte je po jejich ovoci, zní biblický výrok z Matoušova evangelia, který se prosadil i do běžného laického jazyka. Odkazuje k tomu, že bychom měli druhé hodnotit podle jejich činů a výsledků jejich práce. A v následujícím volebním klání by to mělo platit dvojnásob.
Pokud jde o stromy a další zeleň v našich ulicích, musí se tématu věnovat lidé, kteří opravdu chtějí prosazovat změny a přetvářet veřejný prostor v přívětivější místo k pohybu i pobytu. Proč je to důležité ukazují stále intenzivnější vlny veder množící se s postupující klimatickou změnou. Zavřít před touto skutečností oči a vložit místo toho energii do vymýšlení výmluv, proč na ni není možné centrum města adaptovat, není odpovědná politika.
Snaha o novou výsadbu stromů ve vyprahlých čtvrtích historického jádra Prahy se musí stát povinnou součástí každého projektu, každého přehodnocování uspořádání ulice. Když například víme, že v Letenské ulici neodpovídá šířka chodníku důstojným podmínkám pro pěší, pojďme chodník rozšířit a při té příležitosti najděme místo pro několik stromů, vždyť se ulice co pár let rozkopává kvůli opravám tramvajové trati.
A když to někde skutečně nejde pod zem? Začněme alespoň startovací projekty nad zemí, jak se to podařilo v rámci projektu participativního projektu v Klimentské.
Změna myšlení i postupů
Přímo v titulku Janyškova článku najdeme ještě jednu nosnou myšlenku: Praha potřebuje radikální změnu myšlení. Není však třeba se od základu měnit, jako spíš začít naslouchat argumentům a snažit se pochopit, proč se dnes evropská města houfně odklánějí od modernistických ideálů 20. století. Ty jsou zhmotněné nejviditelněji ve volném pohybu osobních automobilů napříč uliční sítí a souvisí s přizpůsobením města primárně automobilové dopravě, a to většinou na úkor dalších funkcí, životního prostředí a zdraví městské populace.
Když jsem ve svém loňském textu věnovaném hodnotě aktivního pohybu po městě napsal, že motonormativita otupuje náš úsudek ve prospěch individuální automobilové dopravy, takže potom nevnímáme její negativní dopady tak vážné, jako doopravdy jsou, nastínil jsem tím i hlavní příčinu problému s nedostatkem stromů a zeleně nejen v ulicích první městské části. Pokud chceme ozelenit ulice v centru, musí se tomu věnovat ti, kteří skutečně chtějí ulice ozelenit, ne ti, pro které je úspěchem dosadba stromů v parcích nebo obnova dříve vykácených stromů.
Po několika letech v politice vím, kde začne změna: U každé jednotlivé ulice, kde se přestaneme ptát, proč strom nejde zasadit, a začneme se ptát, co musíme udělat, aby tam být mohl. Tím jediným tématem jsou totiž skutečně ty stromy, technický způsob, jak je tam dostat, a péče o ně. Dokud si to neuvědomíme, zelenější, horku odolnější ulice mít nebudeme.