Je to dům, ve kterém se 23. 6. 1893 narodila a po většinu svého života žila Marie Schmolková, ve třicátých letech předsedkyně Národního koordinačního výboru pro uprchlíky, zástupkyně Československa v Hlavní komisi Společnosti národů pro uprchlíky i v mezinárodních židovských organizacích pro pomoc běžencům. Žena, která uprchlíkům před nacismem zasvětila doslova celý svůj život. Hrdinka, která byla zcela zapomenuta.
V tomto domě v prosinci 1938 Schmolková s Hannou Steinerovou sepsala výzvu o pomoc adresovanou dobrovolníkům v zahraničí. Výzva přivedla do Prahy mladého bankéře Nicholase Wintona, který byl následně pověřen organizací emigrace dětí uprchlíků v rámci programu tzv. Kindertransportů.
Schmolková pomáhala židovským a politickým uprchlíkům z Německa, z Rakouska a obsazeného pohraničí, intervenovala ve prospěch uprchlíků lapených v takzvané zemi nikoho mezi Německem a Polskem či Slovenskem a Maďarskem. Každý uprchlík v ČSR ji znal, a ona znala každého z uprchlíků. Jak její kancelář, tak její byt v Kamzíkově ulici byly soustavně obléhány osobami orodujícími za zatčené, vypovídané, deportované, protože Československo bylo jejich posledním útočištěm. Návrat domů by znamenal cestu do koncentračního tábora. Z tohoto domu byla po roce 1938 organizována emigrační schémata, která nabízela vzdálenou naději: do Šanghaje, na Filipíny, do Ekvádoru, Dominikánské republiky, Mexika.
Max Brod vzpomíná, jak nesčetněkrát na návštěvě u Schmolkové v Kamzíkově 3 orodoval za uprchlíky v nouzi, otřesné případy, které potřebovaly okamžitou pomoc. “Pokaždé, když jsem vytáčel její telefonní číslo, cítil jsem, že pomoc je již nablízku. Jenže volal jí každý, a tak devět z deseti telefonátů bylo bez spojení. Buď nebyla doma, nebo bylo obsazeno.” Jakmile se Brod dovolal, Schmolková vždy našla řešení i toho nejsložitějšího problému.
Felix Weltsch, další z členů kroužku okolo Franze Kafky, vyrůstal v sousedství a Schmolkovou znal od dětství. Vzpomínal na dům, naplněný starožitným nábytkem i moderním uměním (zaujal zejména Nejezchleba, Slavíček, Mikoláš Aleš, Max Švabinský a sbírka skla a porcelánu), na večery u krbu, stereoskopické fotografie Egypta a Palestiny, které si Schmolková přivezla z cest. A na absolutní důvěru, kterou v lidech v nouzi vzbuzovala.
Milena Jesenská poznala Marii Schmolkovou až za mnichovské krize, když psala o uprchlících a jejich zoufalství po odstoupení československého pohraničí. “Bydlí na Starém Městě v malé uličce, kterou jsem já, rodilá Pražačka, neznala, v malém, křivém domečku s dřevěnými schody. Když však vejdete do bytu, najdete podivuhodně ladný a kulturní byt, krásné knihy, Štursovy sochy, krásný, temný nábytek a telefon, který nepřestává zvonit.” Jesenská si ke Schmolkové do Kamzíkovy ulice chodila pro energii k další práci.
Prvního března 1939 v osm hodin večer se vedoucí čeští sionisté shromáždili na Wilsonově nádraží, aby se rozloučili s přáteli odjíždějícími do emigrace: Maxem Brodem, Felixem Weltschem a dalšími. Jako již mnohokrát předtím, Marie Schmolková nabídky k emigraci odmítla. Irma Polaková vzpomíná, jak hned ráno telefonovala Marii Schmolkové a křičela na ni: Musíš okamžitě zmizet! Schmolková jen lakonicky konstatovala: Jsi už sedmá, kdo mi od čtyř ráno telefonuje. Rozhodně nic takového nemám v plánu. Za pár hodin již Schmolková intervenovala na různých ambasádách kvůli nejohroženějším uprchlíkům z Německa. Společně s Irmou Polakovou pak zlikvidovaly dokumenty, které zůstaly v Kamzíkově a nesměly padnout okupantům do ruky. Následujícího dne byla Schmolková, stejně jako většina jejích kolegů z výboru pro uprchlíky, zatčena Gestapem.
Propuštěna byla 18. května, pravděpodobně i proto, aby s autorizací od německých okupantů nadále vyjednávala možnosti židovské emigrace do zahraničí. V té době totiž nacisté ještě plánovali řešit takzvanou “židovskou otázku” masovou emigrací. Při jednáních v Anglii Marii Schmolkovou zastihl začátek války, během několika dalších měsíců se zoufalými pokusy o pomoc uprchlíkům lapeným v okupované vlasti doslova uštvala k smrti.
Na pohřbu Marie Schmolkové se sešly přední osobnosti československého exilu a britských sionistů. Exilová vláda si byla dobře vědoma jejího významu. Přišla Hana Benešová, Wenzel Jaksch, ministr Jan Masaryk přede všemi slíbil: „S Pánem Bohem, Mařenko, spolehněte se na nás. Budeme svorni, budeme se mít rádi, zvítězíme a domů si Vás odvezeme. Do té doby odpočívejte a duch Váš pomáhej nám ve společné svaté práci, pro mír, slušnost a svobodu.“
Tento slib nebyl nikdy dodržen. Urna s popelem Marie Schmolkové byla buď ztracena, nebo rozptýlena v Londýně bez jakékoliv další připomínky.
Její jméno téměř nikdo nezná. Situaci se pokouší od roku 2018 změnit obnovená Společnost Marie Schmolkové.
Společně s ní navrhuji, aby její zásluhy byly připomenuty v prvé řadě tam tam, kde to měla ráda: na jejím domě v Kamzíkově 3 / Železné 5.
Současně navrhuji udělit Marii Schmolkové čestné občanství Prahy 1 in memoriam. Zapomněli jsme její práci pro lidi v nouzi na tak dlouho, že je na čase ji co nejvíc připomínat.
Vít Masare /spolupředseda Zelených v Praze; v současnosti také asistent radního Petra Kučery/, interpelace na Zastupitelstvo MČ Praha 1 – výzva k udělení čestného občanství a připomenutí p. Schmolkové v místě, kde žila a pracovala, 29. 1. 2019
