Jdete po ulici s kočárkem. Dítě vám právě usnulo a vy se snažíte kličkovat mezi chodci. Taky se snažíte nezajet místy do výmolu, kterým se v centru nedá vyhnout, protože žijeme v ráji dlažebních kostek a představa, že se každou díru podaří do druhého dne opravit, je ze světa fantazie. S délkou procházky také roste pravděpodobnost, že narazíte na rozkopaný chodník, na kterém zrovna nikdo nebude pracovat, a vy budete muset do vozovky, nebo, když máte štěstí, ještě stihnete na přechodu přejít na druhý chodník.
Potom ale existuje ještě jedna kategorie objektů. My Češi je milujeme, protože je stavíme všude, většinou za jejich umístění nikdo nemůže a většinou běžný občan nemá šanci určit, na koho by se mohl obrátit, aby dal věci do pořádku. Řeč je o značkách a sloupech. Pochybovat ale můžeme do určité míry také o umístění odpadkových košů.
Zkraje musím připomenout, že projektovat chodníky není jednoduchá věc. Vedou pod nimi různé kabely a trubky, musí taky splňovat různé parametry, minimálně 90 cm, ideálně metr a půl, když to nejde, tak se musí najít důvod, občas je zvedne kořen, někdy na nich stojí dodávka, jindy neprostupný hlouček turistů, stane se, že kolem vás prosviští neukázněný cyklista. Chodníky prostě žijí. Proto po nich člověk musí našlapovat se shovívavostí.
Jenže čeho je moc, toho je příliš, zní oblíbené klišé. Při té procházce s kočárkem, kdy se modlíte, aby už to dítě konečně zabralo nebo se znovu neprobudilo, jedete zrovna po úzkém chodníku a hle – před vámi se objeví sloup.
Co teď? Dítě se právě pohnulo. Je to tu zas. Musíte do vozovky, na kočičí hlavy! Ulice s nimi vypadají krásně, ale tím asi tak končí výčet jejich výhod. Kočičí hlavy (kdo sakra vymyslel ten název?) někdy rády vyskakují, jsou nepřítelem kočárků, podpatků, cestovních kufrů s kolečky a všech dobrých lidí s mělkým spánkem. Ale ulice s nimi vypadají krásně. A protože to bez nich nejde, jedinou záchranou před nimi je chodník. Proto potřebujeme velebit naše chodníky.
Možná vybírám špatný příklad a lampu na obrázku v našem časoprostoru daném vyhláškou nešlo umístit jinam, přesto si to musí slíznout za všechnu nepravost světa. Možná totiž ten, kdo sem lampu postavil, neřešil víc než nějaký Předpis, a bylo mu prostě obyčejně lhostejné, že po chodníku budou chodit lidi. Nehledal řešení, byl pozdní večer, první pátek před dovolenou, a chtěl to mít, jak se říká, z krku.
Kdyby to byla jedna lampa za čas, ale ulice pražského centra jsou doslova zamořené různými sloupy a značkami. Jsou jako nepřátelská armáda, jako ustrnulí vojáci, připravení držet svou blokádu až do konce věků. Nad nimi pak bdí Ústředí. Co s tím? Občan samozřejmě běžně neví, jestli se má obracet na Odbor dopravy (Ale čeho? Městské části? Magistrátu? Prahy? Ústí nad Orlicí?) nebo snad na bájnou instituci nazvanou Technická správa komunikací. Někteří se pokusí proniknout až do týla nepřítele a osloví ty, kteří se zdají být nejpravděpodobnějšími správci chodníkových brigád, ale nebývá to hezká zkušenost, protože Vedení si s občanem dokáží hezky pohrát jako kočka s myší.
—
Svoji prozatím nejhorší zkušenost nechci popisovat do detailu, ale týkala se pouliční jednotky značek a sloupů v Letenské ulici. Kdo tudy chodí, ví, že v nejužším místě, tam naproti Valdštejnské zahradě, podél zdi školky, najdeme na dvaceti metrech úzkého chodníku dokonce sedm překážek, mezi kterými je třeba v rámci kyvadlového provozu prokličkovat. Zpracovaný podnět, který v jádru navrhoval umístění značek na zeď, jsem odeslal TSK a na vědomí vedoucímu Odboru dopravy naší městské části. Rovnou prozradím, že vedoucí Odboru dopravy nikdy neodpověděl, takže následující anabáze se týká TSK.
15. 3. 2018, vedoucí oddělení pro styk s veřejností obratem odpovídá na můj podnět:
„… děkujeme za Váš podnět, který byl postoupen příslušnému kompetentnímu pracovišti TSK.“
Jsem nadšen, jak se věci dávají do pohybu. Ti úředníci nejsou tak špatní, zdá se.
5. 4. 2018, já:
„… chci se jen zdvořile zeptat, zdali lze očekávat nějakou reakci na přijetí od příslušného pracoviště. …“
3. 5. 2018, já:
„… již je to měsíc a půl, mohu očekávat nějakou reakci?„
22. 6. 2018, já:
„... již čekám čtvrt roku na odpověď.„
22. 6. 2018, vedoucí oddělení pro styk s veřejností:
„… TSK nerozhoduje o změnách dopravního značení. Je třeba se obrátit na Silniční správní úřad a dopravní odbor příslušné městské části.„
22. 6. 2018, já:
„… děláte si ze mě po čtvrt roce legraci?„
22. 6. 2018, vedoucí oddělení pro styk s veřejností, teď už bez oslovení:
„Nedělám. S pozdravem …„
Další žádosti o doplnění informací o tom, které „kompetentní oddělení“ dostalo před čtvrt rokem můj podnět na stůl, jsou už nadále ignorovány. Zaměstnanec pražských občanů namísto toho, aby se pokusil věc vyřešit a koordinoval další postup s příslušnými orgány, mlčí. Místní občan se tedy dostává do situace, kdy zástupce jedné instituce ignoruje jeho podnět od začátku, zatímco druhá ho nechává čtvrt roku „vycukat“, aby mohla udělat to samé. Jediným řešením je nadále se před úředníky ponižovat, opakovat své dotazy, pídit se po tom, které oddělení Kafkova úřadu má který sloup na starosti.
Nemělo by a nemusí to tak být. Jako sociolog vím, že spoustu problémů, zvlášť v byrokratickém prostředí, dokáže vyřešit autorita. Byrokratická struktura má tendenci ustrnout, protože je racionální jednat na základě předpisů a stanovených postupů. Sociologický klasik Max Weber mluví o tzv. železné kleci racionality, která chytá člověka v systému, ve kterém rozhoduje jen efektivnost a racionální rozhodování. Když tak budeme mluvit o kvalitě životního prostoru, ocitáme se na dosah nějaké vyšší kvality, ve sféře něčeho, co není měřitelné, a co je více věcí politického rozhodnutí, kvantifikovatelné snad jen množstvím stížností kolemjdoucích.
Může také pomoct publicita, jenže místní občan nechce zakoušet situace, ve kterých své jméno dává všanc, potřebuje někoho, kdo se za něj postaví a když uvidí, že věci nefungují, jak by měly, tak zajistí, aby ty, kteří blokují zlepšování životních podmínek ve městě – kam patří kvalita veřejného prostoru – vystřídal někdo, kdo chce pracovat pro své město.
Prozatímním řešením doposud byly částečně celopražské platformy chodcisobe.cz či zmente.to, jenže ty stačí zpravidla na havarijní stav komunikací, ale situace, které vyžadují složitější zásahy, jako je řešení majetkových vztahů a koordinaci institucí (když se sejde např. dopravní značení, informační systém, lampy veřejného osvětlení a sloupy v majetku Dopravního podniku).
Potřebujeme, aby lidé s formální autoritou a neformálním vlivem chodili po ulicích pěšky, setkávali se s místními v ulicích a chodili s nimi na procházky v lokalitách, které znají oni sami nejlépe, a dohlíželi na úředníky, aby věci netrvaly roky nebo dlouhé měsíce. Nemůžeme zároveň čekat na nákladné revitalizace a rekonstrukce, které možná jednou v budoucnu zlepší naši situaci. A neplatí to jen o značkách, sloupech a koších v majetku města.
Nebyli jsme to my, kdo vytvořil z centra Prahy místo pro obří slalom bez lyží. Možná to nebyl nikdo, koho bychom dokázali označit jménem. Ale jsme to my, kteří můžeme zlepšit náš veřejný prostor, aby nebyl pro ostudu a nečinil nám každodenní malá a nedůležitá rozčílení a mrzutosti, protože ta všechna dohromady pak vytváří rozčílení velká.
Naším nepřítelem nejsou lidé. Ani ty nebohé sloupy. Je to lhostejnost, čemu se musíme postavit.