Honička policie s řidiči tuningových aut skončila včera na magistrále zbytečnou smrtí mladé řidičky z náhodného vozu. Noční můra, kterou hrozí nájezdy namachrovaných pozérů, brázdících každou noc ulice Prahy. Problémy jsou s nimi na Starém Městě, kde byli jedním z důvodů pro noční zákaz vjezdu, ale třeba taky na nábřeží, kde budí ty zbytky bydlících, které tu ještě vydržely žít.
To, co vás vytrhává ze spánku, jsou často nehomologované úpravy, ale takové emkové bavoráky – a ty jsou v centru noc, co noc – mají hlasité výfuky už z výroby. S těmi policie nic nezmůže. Prý. Hlasité a rychlé jízdě jako takové se ale stejně nevěnuje velká pozornost, přeci jen jsou to auta, symbol bezbřehé svobody. Sen, ke kterému byla většina českých mužů vychovaná. Mají jezdit, a tak jezdí. Sem a tam. Sešlápnout pedál, zatúrovat, ideálně tím probudit celou ulici. Opakovat. Ideálně několikrát do týdne.
Ke snižování rychlosti a přísnému vymáhání rychlostních limitů v Praze chybí vůle. Zejména ta politická. Nové rychlostní radary nechce policie schvalovat, rychlá jízda přeci nikoho neohrožuje, a v Praze se prý beztak rychle jezdit nedá. Hluk změřit taky nikdo neumí. Natož pak řešit překračování emisních limitů.
Jakmile se začne mluvit o omezování negativních dopadů motorismu, pokaždé hbitě vystartují letky motoristické lobby chránící řemeslníky, sanitky, nemocné babičky a jejich piana. Všem na nich záleží. Každý je vlastně někdy řemeslník, sanitka, nemocná babička a její piano, každý někdy někoho nebo něco dopravně obsluhuje. I já jsem přeci Někdo, řekne si každý.
A tak musíme zatnout zuby, zacpat si uši, nos, a jít dál. Nenechat si rozvracet svůj klid. Klid na jízdu. A taky na parkování. Žijeme ve Městě, kde se to tak dělá. Když se ti to nelíbí, padej na venkov.
Takhle to bylo, takhle to bude.