„Není to o technologiích. Je to o tom, jestli se nám chce dýchat.“
Devatenáct měst po celém světě dokázalo za posledních patnáct let snížit nebezpečné znečištění svého ovzduší o více než 20 %. Peking, Varšava, Londýn, San Francisco – všechny tyto metropole ukázaly, že čistší vzduch není jen utopická představa, ale především otázka odhodlání a konkrétních kroků. A my v Praze? My se stále dusíme v apatii, výmluvách a iluzi, že nám to někdo vyřeší za nás.
Co a jak se podařilo
Podle studie Breathe Cities Peking a Varšava mezi lety 2010 a 2024 snížily množství nebezpečných prachových částic (PM2.5) ve vzduchu o 45 %, Amsterdam a Rotterdam zase oxid dusičitý (NO₂) o 40 %. Londýn zavedl Ultra Low Emission Zone, která vyhnala nejšpinavější auta z centra a začal podporovat jízdu na kole. Výsledek? Milionům lidí se dnes lépe dýchá.
Jak to různá světová města udělala? V první řadě přestala lhát sama sobě. Začala v reálném čase monitorovat kvalitu ovzduší a přestala předstírat že problém neexistuje. Někde byl významným hybatelem zákaz topení uhlím (zejména v Číně nebo Polsku), významný vliv na emise ale představovalo také umravnění automobilové dopravy na úkor zeleně a dopravy pěší a cyklistické. Zatímco uhlí se Praha zbavila v minulosti také, ubírání parkovacích míst širším centru a přeměna automobilových dopravních tepen v přívětivější místa pro pohyb se zatím veskrze nedaří. Jako bychom se báli, že když odebereme lidem možnost zaparkovat před každou prodejnou, celý svět se zřítí.
Součástí řešení v některých městech byl přechod od naftového pohonu městských autobusů na elektřinu. Praha naštěstí může čerpat ze své tradice tramvajových tratí, širší využití elektrobusů na sebe nicméně nechává prozatím čekat. Naštěstí ke změnám dochází i v této oblasti.
Svůj díl práce odvedly také zákazy starých, o poznání špinavějších aut. Zavedení emisních zón v Praze dnes naproti tomu brání jen vůle samosprávy a úřadů, které spolu stále debatují, jestli to vůbec jde. Jako bychom byli na nějakém nekonečném semináři, kde se mluví, ale nic se neděje.
Pražské muzeum
Nejtrpčejší na tomto stavu je, že každý ví, že znečištění zabíjí. Třeba částice PM2.5 pronikají do krve, způsobují rakovinu, astma a infarkty. Každý rok z toho důvodu umírají zbytečné lidé, a my se divíme, proč je tolik nemocných, než abychom s tím něco začali skutečně dělat. V Praze 1, kde se turisté fotí s výhledem na Pražský hrad a Karlův most, dýchají naše děti vzduch, který jim ničí plíce, ale většina se tváří, že je to v pořádku. Jako bychom si řekli: „No a co? My tu přece nežijeme, my tu jenom bydlíme.“
Je to přitom také o penězích. Čistý vzduch sice není levný, ale znečištěný vzduch je mnohem dražší. Nemocní lidé znamenají vyšší náklady na zdravotnictví a nižší produktivitu. Čistý vzduch se vyplatí, ale vede k němu spousta práce a trochu odříkání. A to je ten problém – my odříkání nesnášíme. Nebo to tak aspoň navenek vypadá, že se raději dusíme, než abychom se hýbali.
V Praze se v minulosti leccos podařilo a většinu lidí dlouhodobě najdeme v MHD, v podnikání dalších kroků k lepšímu ovzduší ale dlouhodobě brání politická apatie, takže se tu dnes dýchá hůř než v Ostravě. Staré strany se bojí každé změny, jako bychom žili v muzeu. „To nejde, to je drahé a složité, to lidi nebudou chtít,“ je přesně ta stejná věta, kterou slyšeli v Londýně, v Paříži nebo jinde. A přesto to udělali a dnes sklízí výsledky.
Nesmíme ale vynechat ani lhostejnost obyvatel. Dokud každý, kdo ani nezváží, že by nemusel kvůli pohodlí a úspoře několika minut jet za každou drobností autem, bude myslet jen na sebe, nic se nezmění.
Co můžeme udělat hned
Můžeme důsledně monitorovat, zveřejňovat a vyhodnocovat data o ovzduší a založit na nich hlasitou debatu, protože lidé mají právo vědět, jaký vzduch dýchají.
Můžeme zavést nízkoemisní zóny jako v Londýně nebo v Bruselu. Nejšpinavější auta nepatří do centra. A když někdo bude ječet, že mu to bere svobodu, tak mu připomeňme, že svoboda končí tam, kde začíná znečištění, které dusí naše děti.
Můžeme přestat toužit po nekonečných lánech parkovišť a zaměřit se místo toho na bezpečnou infrastrukturu pro kola, která nebude zakládat obavy chodců, vždyť naše centrum má potenciál být jako Amsterdam. Stačí přestat se bát kol. Kopce řeší elektrokola. A když ne, trocha potu na rozdíl od smogu nikoho nezabila.
Můžeme redukovat parkování v centru Prahy a přestat se tvářit, že naše úzké ulice někdy dokáží naplnit potřeby všech, kterým by se hodilo dojet až ke dveřím jejich cíle. V centru je navíc mnoho nenaplněných kapacit v garážích a parkovacích domech.
Můžeme přestat zneužívat příklady řemeslníků, zásobování a lidí s pohybovým omezením, kteří nemají prakticky jinou možnost než jet autem, abychom tím omlouvali vlastní pohodlnost. Babičky s pianem trčí v zácpách právě kvůli těmto výmluvám a ve městě, kterému nevládnou auta, se kamkoliv autem spolu s elektrikářem a dodávkou plnou piva dostanou snáz.
Můžeme se opravdu začít věnovat tomu, aby se ve městě dalo co nejlépe žít, ne aby se v něm hlavně dobře jezdilo autem. Školní ulice, pedestrianizace dalších ulic a jejich ozelenění, podpora drobných podniků. Podoba veřejného prostoru, která je bezpečná pro každého, kdo jde po svých. Od dětí po seniory.
Čistý vzduch totiž není o technologiích. Je o vůli. Většina metropolí měla stejné výmluvy jako máme dnes my, ale udělaly to. Ani Praha a její centrum nemusí čekat na zázrak, stačí přestat se bát a začít jednat. Nejhorší na znečištění není to, že nám bere dech. Nejhorší je, že nám bere budoucnost.